logotype
  • "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Mt 19:14
  • "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Mt 19:14
  • "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Mt 19:14
  • "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Mt 19:14

Katechetika

Jak vyprávět biblické příběhy

KATECHETICKÉ METODY A JEJICH UŽITÍ PŘI VÝUCE NÁBOŽENSTVÍ se zaměřením na vyprávění a výtvarnou činnost

Vybráno z Katechetického sborníku, Pracovního materiálu VIII. Sněmu CČSH, vydaného v Praze 2007 s laskavým svolením bratra patriarcha Tomáše Butty

 

Vyprávění v Bibli

Vyprávění je autentickou katechetickou metodou dosvědčenou v Bibli. V minulosti i současnosti najdeme bezpočet vynikajících vypravěčů. Mistrem všech vypravěčů byl bezpochyby Ježíš. Když Ježíš vyprávěl, lidé mu dychtivě a se zaujetím naslouchali (L 19,48). Ježíš vstřebával již jako dítě v židovské rodině příběhy, které se při náboženských slavnostech vyprávěly. Ježíš sám užíval často metodu vyprávění. Vyprávěl podobenství1 (L 18,1aj.). Zde je blízkost rabínskému způsobu podání hagady.2 Název pochází z aramejštiny, znamená vyprávění a je od hebrejského higgid - předložit, oznámit. Ježíš jako vypravěč užíval jasných a posluchačům známých skutečností. Své příběhy nekomplikoval, ale zaměřil se na jednu hlavní myšlenku. Využíval minimum slov k tomu, aby dosáhl maximálního účinku. Do příběhu vtahoval a zapojoval i své posluchače.3

základní schémata vyprávění:

1) orientace – to je představení prostředí, situace, postav, místa a času,
2) komplikace – zápletka,
3) hodnocení,
4) rozuzlení, řešení zápletky
a 5) závěr (coda), kdy se vypravěč vrací buď na začátek příběhu nebo
přechází do současnosti.

Rozlišují se čtyři typy vypravěčů:

1) vypravěč s vnitřní účastí na událostech, totožný s postavou nebo blízký
postavě,
2) vypravěč s vnitřní účastí na událostech, informovaný o myšlenkách a
citech postav,
3) neosobní vypravěč, který se distancuje od děje a neproniká do nitra
postav,
4) zcela distancovaný „odcizený" vypravěč podávající vyprávění
„zvnějšku".
Základní rozlišení hledisek je vyprávění „zevnitř" a „zvnějšku".
Příběh může být buď v konkrétním historickém čase (pověst, dějinná událost), nebo univerzální a mimočasový (mýtus, pohádka,4 podobenství, bajky).5

Charakteristické znaky metody vyprávění vzhledem k jejímu uplatnění v katechetice:

1) Vyprávění odkazuje k minulé události, kterou zpřítomňuje. Vyprávění se týká sice minulosti, historie, ale současně přibližuje tyto události do současnosti ve smyslu zpřítomnění minulého.6 Vyprávění překlenuje odstup a přenáší to, co se odehrálo, co se stalo, co bylo, do naší přítomnosti.
2) Vyprávění má osobní rozměr. Ten, kdo nám něco vypráví, současně nám sděluje něco o sobě samém. Proto vyprávění vyžaduje angažovanost vyprávějícího a zaujetí stanoviska.7 Vyprávění biblických událostí vyžaduje angažovanost víry.
3) Vyprávění musí být po obsahové i jazykové stránce autentické.8 Úkol sledovat krok za krokem děj biblického příběhu nutí k co nejpřesnějšímu respektování biblického znění. To nevylučuje vlastní aktualizaci a přístup vlastní zkušenosti.
4) Vyprávění je tvůrčím aktem. Vyprávět znamená v některém případě vynechat.9 Jindy naopak zhuštěné biblické vyprávění předpokládá „vypravěčské rozvinutí".10 Neznamená to přidávání nových smyšlených postav a scén. Myslí se tím „věcné rozvinutí". Většina biblických příběhů, zejména novozákonních, je ve formě velmi zhuštěné, často mluví ve zkratkách, které je třeba dětem zpřístupnit. Nemá jít o zkreslení a zkomolení biblického příběhu, ale o jeho osvětlení. Nepřidávat k textu, co tam není, ale rozvinout, co tam je.
5) Vyprávění příběhů podněcuje u dětí proces imaginace.11 Proto má vyprávění úzký vztah k výtvarné činnosti, hudbě a dramatizaci - metodám doplňujícím a rozvíjejícím obsah biblického vyprávění.12
6) Vypravěč očekává reakci posluchačů.13 Vyprávění má děj, obsahuje napětí a výzvy k rozhodnutí. Jeho cílem je vtažení do děje a tím také motivuje k jednání.14

Vyprávění a jeho uplatnění v katechetické praxi

Biblická látka se má vyprávět jednoduše a přitom názorně, jak jen je to možné. Při vyprávění je třeba sledovat neustále hlavní linii, kterou nesmějí překrýt vedlejší detaily. Tím více se dětem stává biblické poselství srozumitelné, čím více se vyprávění omezuje pouze na výpovědi pro děti užitečné a jimi postižitelné. Platí zásada: vylíčit všechno, co patří k základní myšlence, naproti tomu ponechat stranou vše, co překáží. Názorně vyprávět znamená pomoci dětem, aby průběh událostí před sebou živě viděly.
Vyprávění má mít jasné členění a logické uspořádání. Nejprve se má stručně ale plasticky vylíčit vnější prostředí příběhu v tomto pořadí:
1) Seznámíme s místem, kde se děj odehrává.
2) Představíme osoby – postavy a představitele.
3) Potom má být naznačen vnitřní stav a duchovní situace jednotlivých
postav.
Je třeba dávat pozor na to, aby se úvodní slovo nestalo dlouhým rozhovorem, který by odvedl pozornost od hlavního smyslu vyprávění. Teprve tehdy, když se seznámí děti s průběhem události, může se rozhovor lépe soustředit na poselství textu.
Ve vyprávění se má střídat napětí (kritická situace, ohrožení) a uvolnění (záchrana). Napětí dramatického biblického příběhu dospěje k vrcholu, po něm následuje uvolnění (srov. Ježíšovo utišení bouře na moři). Vyprávějící musí mít stále před očima tuto vnitřní strukturu.
Vyprávění má směřovat k vyjádření zvěstného smyslu biblické události. Tato soustředěnost na kérygmatický smysl je vlastní zkouškou katechetického umění.

Praktické zásady a podněty

Katecheta musí respektovat základní pravidla mluveného projevu. Jsou shrnuta do tzv. katechetického komunikačního desatera:
1) Mluv výrazně!
2) Správně artikuluj!
3) Dávej správný přízvuk!
4) Moduluj!15
5) Mluv přirozeně!
6) Dbej na gramatickou správnost!
7) Mluv z vnitřního přesvědčení!
8) Používej výrazy srozumitelné žákům a vyhýbej se cizím slovům!
9) Buď určitý ve výrazech!
10) Mluv zajímavě, abys upoutal žáky!16
Při vyprávění hraje roli i hlasová technika.17 „Jedním ze základních hlasových úkolů pedagoga je nejen volně tvořit tón hlasu, ale hlavně umět svým hlasovým projevem zaujmout a vyjádřit své postoje a prožitky."18
Úkol vyprávění je spatřován v tom, že vytištěný tradovaný text Bible má být přeložen do živé řeči přítomného života dětí a tím se stává text, čím původně byl, totiž živým slovem, bezprostředním vyprávěním o událostech víry. Také dnes platí stará poučka: Vyprávění má být biblické, jak je to jen možné, a dětské, jak je to nutné.19